Zdravotnický systém
Je tu další neděle a s ní, jak už jste jakš takš zvyklí, nový článek. Míra mi sdělil, že už nikdy nic nechce napsat, tak snad ho někdy dokopu třeba k nějakýmu videu, abyste něco pořádně věděli i o něm, ale v podstatě pořád to samý. Jezdí s klukama, maká, maká, teda snaží se ;), večer si dá sem tam to pivíčko a k tomu baští Pringles (prej s tím chce přestat, ale včera je měli v Tescu ve slevě, takže si jich nakoupil asi pět...), brouzdá na internetu, svědomitě sleduje, co se děje v Holicích...no, snad to někdy teda aspoň poví sám...ale teď už pusťme do toho, jaký byl minulý týden.
Pondělí bylo velikonoční, takže mi Míra ráno nasekal jeho speciální pomlázkou (teda moc mě nešetřil), takže mám jistotu, že neuschnu. Večer si pak z vajíček, který jsem udělala, upatlal vajíčkovou pomazánku. Úterý už pak bylo takový divný, pže druhej den nás čekala po šesti volných dnech zase práce. No a ve středu nám to tedy opět začalo. Děti byly celkem fajn. Ale začínají být nějak rozdováděný, takže Richard mi řekl, že jim zavedeme disciplínu. NO, já teda nevim, jak jim mám zavíst discilínu, když je chci potrestat tím, že je dám na schod a oni se tam tomu smějou :) Takže já jim prostě většinou říkám, ž enebudou žádný sladkosti po obědě, že zůstanou doma, nebo že se nebudou koukat na pohádky. Většinou to zabírá. Richard vymyslel bodový systém, že když budou hodný, tak dostanou plus bod a když budou zlobit, tak jim jeden odečte, takže to furt slyšim, jak děti ty body jen ztrácej, takže bych tipla, že jich musej mít asi minus dvacet. No, moc to nepomáhá. Není nad naši výchovu vařečkou a klečením v koutě.
Ve čtvrtek jsem pak byla nucená navštívit lékaře a to je právě to hlavní, o čem jsem dnes chtěla psát. O tom, jak to tu v této oblasti chodí oproti nám. Proč jsem tam vlastně šla? Začala jsem mít nějaké problémy s močovým měchýřem, tak jsem šla za Richardem a řekla mu to a on teda, že mě pošle k místnímu doktorovi, kam choděj oni, ale že tam musí nejdřív zavolat, pže tam nejde jít jen tak, ale musíte si domluvit schůzku. Takže moje návštěva byla naplánována na půl šestou téhož dne. Byla jsem tam už před tím, když byl nemocný Rocky, takže jsem věděla, kde to je. Je to taková budova, kde je více doktorů. Nevím to teda jistě, ale přijde mi, že to tam chodí tak, že nemáte ani svého vlastního doktora, ale že chodíte k tomu, který je volný. A taky, že tam jdete prostě se vším, třeba i se zubama a teprve on má pravomoc vás jakoby poslat k dalšímu odborníkovi, když on sám na to nebude stačit. Ale abych nekalila vodu, tak opravdu nevim, jestli to takhle mají i oni, určitě to takhle chodí s cizinci. No prostějá tam šla, vyplnila jsem registrační formulář. Vůbce se mě nikdo neptal, jestli jsem nějak pojištěná nebo tak, a šla jsem k přidělenému doktorovi. Tomu jsem pouze popsala své problémy a on mi bez jakéhokoli dalšího hlubšího vyšetření napsal prostě antibiotika a řekl mi, ať je začnu brát a přinesu druhý den moč, jestli mi dal správná antibiotika. Když už jsem tam byla, tak jsem se rozhodla mu říct, že bych potřebovala něco i na můj atopický ekzém, který se mi tady zase rozběhl. Takže zase to samý, jen se mi koukl tedy nad oko, kde ho mám, zeptal se, jak to probíhá a dal mi mastičku. Já teda nevím, ale kdybych šla k doktorovi u nás, tak bych předpokládala, že obvoďák tohle vůbec léčit nebude. Že mě třeba pošle na hlubší vyšetření a už vůbec si nemyslim, že by něco věděl o kožních nemocech a dal mi na to něco, že by mě poslal ke kožní. Taky mě překvapila podoba lékařovi ordinace. Byla to prostě kancelář. Vůbec sem si nevšimla, že by tam bylo nějké lůžko, jak bývá v ordinacích u nás, kde vás může vyšetřit a už vůbec jsem tam neviděl nějaké stříkačky na doběr krve a podobně. Ani jsem nezakopla o sestřičku. Veškeré papírování se dělo dole na recepci a zbytek psal sám doktor ihned do počítače. Takže mi pan doktor předepsal ta antibiotika a mastičku, dal mi zkumavku na moč a šla jsem. Hlavně mi přišlo, že to byl strašný fofr. Rychle se mě zeptal a byla jsem venku během chvilky. Dokonce jsme stihli ten večer i lékárnu. Do této chvíle tedy nepadla ani zmínka o pojištění ani o penězích. Vše zdarma bez nějakých otázek. Platila jsem teda až v lékárně za léky a to pochopitelně 100% z ceny, jako nepojištěný ve Velké Británii. Cena ovšem nebyla tak hrozná, jak jsem předpokládala. Platila jsem něco okolo 450 korun. Zajímavé bylo, když jsem doma prášky otevřela, tak byly ustřižené přesně na počet, který mi doktor předepsal. To taky nevím, jestli se unás děje. Já jsem vždycky prostě dostala celé plato, žádné stříhání. Antibiotika naštěstí zabrala celkem rychle, takže naštěstí už je snad vše v pořádku. Ve středu si akorát mám přijít pro výsledky z moče. O žádné zpětné kontrole však zmíňka nebyla. Tenkrát, když byl Rocky nemocný, tak jsem taky čekala, že ještě půjde na výstupní kontrolu, jak si pamatuju, že jsme hlavně jako děti chodily, a ono nic. A to měl taky antibiotika, tak nevim. Takže když to shrnu, příjemné překvapení, kladné dojmy z anglického zdravotnictví.
Rána přišla opět z české strany. S Mírou jsme se samozřejmě pojistili, takže jsem si vzala brožurku s tím, že bych chtěla uplatnit nárok na nějaké peníze, které jsem dala za léky. Ale když jsem se postupně dozvídala, co mám pro to vše udělat, obrátiliy se mi panenky v sloup a přišlo mi, že bych snad do toho všeho běhání a posílání papírů a čehosi dalšího dala více peněz než do samotných léků. Ale v brožurce důsledně stálo, že musíte oznamovat vše i když jste za to nic neplatili. To mi taky přišlo zvláštní. Myslela jsem si, že jsem si zaplatila pojištění a že je třeba na mě, kdy ho chci uplatnit a kdy ne a že nemusím hlásit každý sebemenší zákrok. Rozhodla jsem se tedy navštívit internetové stránky oné pjišťovny, jestli tam náhodou nebude tedy přístupnější forma hlášení pojistné události, tedy přímo on-line přes internet. Tato služba tam je, ale s upozorněním, že jestli opravdu stojíte o vrácení peněz, je ve vašem zájmu poslat zase vše do 14 dnů. Tak jsem napsala email, že mi to přijde zvláštní. Tak mi odpověděli, že stačí tedy vyplnění on-line, a že mám pak 4 roky na dodání ostatních nutných tiskopisů k tomu, což mi zvedlo náladu, ovšem v emailu bylo dodáno, že mi za to stejně nic nedaj, pže každý pojistník si sám platí 500 korun, takže já jak blbec tady budu běhat, abych měla všechny ty papíry, co chtěj a stejně nic nedostanu. No, vlastně jsem ani moc překvapená nebyla. To jsme prostě my....a vlastně jsem zapomněla, že ani ten můj ekzém by neuznali, pže ten by vzali jako chronické onemocnění a za to nic nedávaj a kdoví, co by udělali s tim močákem...no, tak takhle to je. Já se tak těšim domů na naše pojišťovny a zdravotnictví....
Tak jsem si postěžovala a je mi hned líp ;)
Teď s Mírou přemýšlíme, co dnes podnikneme, je tam zas hezky, tak vám napíšu přístí týden, co jsme nakonec vymysleli, jestli teda něco, Míra nevypadá, že by se mu někam chtělo ;)
Mějte se hezky,
Ája
