Výlet za novou rodinou
Jak psal Míra, tak jsme dnes vyrazili za naší potenciální novou rodinkou přes půl Anglie do městečka Totnes u Plymouthu. Sice vyrazili, ale nedojeli...
Začátek naší cesty začal ideálně. Teda museli jsme vstávat poněkud brzy a před námi byla 4 hodinnová cesta, ale vše jsme měli pěkně naplánované a byli jsme zcela vybavenní. Večer předem jsem do dvou do rána plnili mp3, aby jsme měli co poslouchat a balili křížovky a nezapomněli jsme si udělat obrovskou sváču. První vlak z Welwyn North do Londýna jel perfetně na čas, takže jsme neměli obavy, že nestihneme v Londýně přejet metrem na jiné nádraží a přestoupit na vlak, který nás pak doveze přímo do cílové stanic
e. Takže jsme dorazili na nádraží v Londýně ještě skoro 30 minut před odjezdem našeho vláčku. Vše vypadalo zatím fajn. Míra si šel koupit kafe a najednou mi říká, že náš vlak je zpožděnej. Tak říkám sakra, hm, tak zpoždění ještě není tak hrozný. No a za chvíli Míra na mě, hele Ájo, ono je to zrušený náš vlak. A najednou začal v tý hale hroznej zmatek. Skoro všichni lidi se natlačili k takový informační budce, kde seděl takovej černoušek, kterej vůbec nic nevěděl. Ale pak tam přišel asi nějakej šéfík a začal vysvětlovat, že na Západě a Jihu jsou povodně a že jsou vlaky zasekaný, že se nemůžou hnout tam ani zpět a že zatím nevědí, jak to bude pokračovat, že situace se ale zhoršuje a že máme čekat. Někdo se ptal, jestli je možná náhradní autobusová doprava, tu prej nemaj tak rychle a ráno k dispozici. Tak jsme se s Mírou rozhodli čekat, jestli i ten náš vláček o hodinu později bude zrušenej. Pak už by totiž pro nás nemělo cenu tam vůbec jezdit, pže bysme tam strávili snad ne ani hodku a zas bysme museli mazat domů. Tak jsem hodinu čekali. Na tabuli celou dobu bylo, že jede na čas. Asi pět minut před odjezdem tam kliklo, že je zpožděnej a pak, že je opět zrušenej. Takže my měli jasno. Dnes nikam nepojedem. Museli jsme jednat. Samozřejmě jsme chtěli vrátit peníze za lístky, pže jeden stál asi 45 liber, nic levnýho a taky jsme to museli dát vědět rodině, která na nás čekala. Rodina i přes to chtěla, abysme přijeli, abysme chytli autobus někam jinak a že pro nás přijedou, ale to fakt nešlo. Všude davy lidí, nevěděli jsme, kde, co, jak a hlavně jsme se báli, že tam přijedem a někde nás to tam třeba odřízne a nedostanem se zpět. Takže jsme se rozhodli jet zpátky domů. Šli jsme se zeptat, jak je to s tim vrácením peněz, tak nám tam paní řekla, že to musíme zkusit na zastávce, kde jsme vyjížděli a že nám ale asi nevrátěj peníze za to, co jsme už projeli sem do Londýna. No, nezbylo nám nic jinýho, než to zkusit.
Cestou zpět jsme se ještě stavili na jedněch trhách, kde jsem měla vyhlídlej vánoční dárek pro ségru :). Aspoň jsme tim zabili cestování po Londýně, který jsme kvůli tomu měli naplánovaný na den našeho odjezdu, což by asi nebylo moc příjemnýho s těma velkejma zavazadlama, co budem mít. Včera jsme mimochodem zkoušeli balit. Udělali jsme si tady takový kupičky. No nevypadá to zas tak hrozně, ale asi to bude sranda no. Jen tak mimochodem, Míra má asi dvakrát víc věcí než já, a pak že ženský jsou hrozný a berou s sebou miliony věcí...
Když jsme konečně dojeli zpátky do Welwynu North, Míra se zeptal na vrácení těch peněz. Byl tam takovej starší chlapík, docela vtipnej a žádnej problém. O povodních ani nic nevěděl, asi to očíhnul v počítači a vrátil nám celou částku, i to projetý, takže super :) Jen teď doufám, že ta rodina na nás není nějak naštvaná nebo tak, ale snad to musej pochopit...
No, jinak Míra tady psal minule, jaký řešení naší situace by se mu líbilo nejvíc, tak taky napíšu, co si o tom myslim. :) Takže asi takový nejpohodlnější by bylo zůstat doma. Sice bysme teda museli vypláznout ty peníze za to pojištění, ale člověk by byl v 
pohodlíčku doma. Já bych se asi vrátila do školy a brigádničila. I když nevim, na kolik ten návrat bude možnej, pže jsem teď v takovym blbym ročníku, kdy jsou praxe a tak, tak vůbec nevim, jak by to bylo, to bych musela zjistit. Nejvíc bych ale brala tady zůstat. Přeci jenom jsme se do toho jednou pustili a přerušili jsme kvůli tomu školu, máme vše zařízený na pobyt tady, tak proč toho nevyužít a nezůstat. Uvidíme, jak to bude...ale domů se teda těšim strašně moc...
Tak já jdu koukat na finále X-Factoru. Je to sranda, maj tady ve finále skupinu, asi 13 letýho kluka a pak jednu černošku, kterou před rokem vyhodili asi na druhym castingu. Ale ta je fakt hustá, asi vyhraje. Hlavně se to nedá s tim našim hulákáním vůbec srovnat. Tak já jdu fandit.
Mějte se hezky a přeji pevné nervy v stresovém předvánočním čase. Proto přidávám Míru drsoně pro pobavení...
Ája
reakce na Ivis
(Lukáš Novotný, 30. 12. 2008 20:51)