Áji a Záji blog

Jo jo, je to tak. Neztratil jsem se, nezatkli mě na hranicích, ani nic jinýho se mi nestalo, tak jsem včera kolem 15:30 jejich času (minus 1 hodina) dorazil na autobusové nádraží v městečku Stevenage, kde na mě už čekala mamina Sára, mladší kluk Isaac a moje Ája.

O tom různým zařizování už psát ani nemusím, protože si myslím, že Ája toho napsala už dost. Vrhnu se teda rovnou na první pocity, který v sobě mám.

Teda ještě se předtím musím pochválit, protože jsem úspěšně složil zkoušku, kvůli níž jsem musel přijet až skoro 14 dní po Áje. Dlouho jsem nebyl takhlenc nervózní, ale s velkou dávkou štěstí se mi to podařilo nějak udělat.

Z Florence jsme vyjeli žlutým autobusem v 18:00 našeho času. To, co jsem tušil už před cestou se bohužel vyplnilo, protože nás stewardka hned informovala o tom, že ve středu nebo ve čtvrtek (teď přesně nevim) hořelo v eurotunelu mezi Francií a Velkou Británií a že budem muset nejspíš jet trajektem, což znamenalo i případné zpoždění. Celou cestu do Francie jsme byli na čas. Stavili jsme po Praze ještě v Plzni, Lucemburgu, Bruselu, Gentu a Oestende. Do všech těchto zastávek jsme přijeli na čas. Řidiči ještě párkrát zkoušeli někomu zavolat, jestli se náhodou eurotunel neotevřel. Bohužel ne, tak jsme jeli do francouzského Calais. Tam nás čekala jen pasová kontrola od Britů, což znamenalo jen předložení pasu. Toho, čeho jsem se nejvíc obával, tedy prohlídka zavazadel se nikde nekonala. V Calais jsme měli menší pauzu, protože jsme čekali na náš trajekt. V životě jsem na něm nebyl a asi to nebude ani do budoucna nějaká věc, kterou bych hodně vyhledával. Docela to s náma houpalo a zrovna dvakrát dobře mi z toho nebylo. Cesta trajektem trvala 1,5 hodiny a už v průběhu plavby bylo jasné, že do Londýna přijedem s minimálně hodinovým zpožděním. To už jsem musel dávat vědět Áje, aby informovala rodinku. Nakonec se zpoždění vyšplhalo na 1,5 hodiny, což znamenalo, že mi ujely hned 2 místní autobusy do městečka Stevenage.

Ten druhý mi ale ujel jen o kousek, protože když jsem přicházel na můj Stop 7, tak tam právě něco ujíždělo a vzhledem k tomu, že tam jezdí jen jeden autobus, tak mi to bylo jasný. Ale tak co, hodinku jsem tam počkal, rozdejchával Londýn a pak jel. Jo, mimochodem Londýn je fakt nádherný město. Neviděl jsem ani centrum, ale všechny ty ulice plný těch jejich baráků a silnice jako omalovánky...no prostě nádhera.

Takže, do Stevenage jsem přijel kolem 15:30 jejich času. Prvně jsem je neviděl, tak jsem vytáh všechny moje batohy z autobusu a jak jsem se s tím posledním otáčel, tak už u mě byli. Hned se mi představil Isaac a já samozřejmě mu řek česky, že jsem Míra  .. vůbec nevim, jak mě to napadlo. Pak jsem se seznámil se Sárou a pak dal hudlana Áje. Přešli jsem k jejich autu a jeli "domů". Cestou se mě Sára ptala na nějaký věci, tak jsem se ji pokoušel nějak odpověďět. Ája říkala, že to prej bylo dobrý, tak snad nelže . Doma pak byl Jackob a za nějakou dobu přijel i táta Laurie, který si byl právě koupit nějaký nový kalhoty na jeho motorku, protože ztlousnul a dneska jel na motorkářský sraz někam k Brightonu.

Jo, taky mě hnedka přišli přivítat ti dva psi. Když mi je Ája ukazovala přes noťas, tak mi nepřišli tak velký, jak ve skutečnosti jsou. Hlavně ten retrívr, to je pěkně přerostlej pejsánek. Ale jsou hodní.

Večer mě pak čekala první společná večeře, kde se opravdu hodně povídá. Oni vlastně spíš povídaj a nejeděj, takže je docela problém to jídlo sníst teplý. Ale na to si snad nějak zvyknu. Laurie právě povídal o tom motorkářským srazu, pak jsme povídali (teda já spíš poslouchal) o rugby, fotbale a o daních. No a pocity z toho, jak jim rozumím jsou takový smíšený. Když povídaj přímo na mě a snažej se to trochu brzdit, tak jim rozumět celkem jde, ale jakmile si povídaj mezi sebou, tak je to celkem sranda chytat. Ale snad se to zlepší, vlastně i proto tady jsem.

Jo a všem ještě jednou děkuju za různý dárky, co jsme s Ájou dostali, všechny přání, atd. Prostě budete nám chybět no 

P.S. Ale s pocitem, že jsem si v den odjezdu povodil Pécu v tenise 7:6, 4:6, 6:1 se mi tady bude každý den usínat skvěle.

 Zája