Áji a Záji blog

Dnes je čtvrtek a my máme za sebou již dvě lekce v naší jazykové škole. Tyto hodiny byly zatím více méně seznamovací a na jakési rozmluvení, ale od příštího týdne to začne naostro.

 Naše jazyková škola nabízí různé variace kurzů, co do časové náročnosti tak i úrovně. S Mírou jsme dle rozřazovacího testu, jak již pilní čtenáři ví , v intermediate. Vybrali jsme si z časových a hlavně finančních důvodů kurzy, které probíhají pouze dvakrát týdně, v úterý a ve čtvrtek od 10 do 12. Snad to bude stačit a před Velikonocemi budeme dostatečně připraveni na složení zkoušek FCE. Naše lektorka říkala, že to většinou udělá tak 70%, tak snad se do nich vejdeme. No uvidíme, jak budeme pracovat. Když už jsme u naší teacher, tak se jmenuje Yvonne, je to černoška původem z Jamajky a tipla bych, že jí je kolem 50. Je moc sympatická. Míra o ní tvrdí, že je trošku prdlá, ale mně nijak zvlášť nepřijde. Prostě taková správná učitelka. Jen má ráda domácí úkoly, ale snad to nebude tak hrozný.

 Ve třídě nás je jedenáct. Co člověk, to osobnost. Převážně se jedná o babinec. Kluky tam máme jen tři, z toho je jeden Míra. Ale tak aspoň něco . Dvě holky jsou z Francie - Pauline a Geloire. Geloire je taky černoška a jak se ukázalo hned první hodinu, asi pěkně temperamentní. Přišla pozdě, pořád něco komentovala, a pak říkala, že s náma asi chodit nebude, že bude chodit do vyšší úrovně a dnes ani nepřišla. Yvonne už jí zná z minulých kurzů, které navštěvovala a říkala nám, že je to u ní normální. Dvě holky jsou z Německa - Jenny, Virginia. Další, no už ne holka, to už je mamina od dvou dětí, je Oxana z Ruska. Teda, abych to uvedla na pravou míru. V Rusku sice vyrůstala, ale pak si vzala Slováka, s kterym žila 15 let na Slovensku a teď už dva roky žijou v Anglii. On sem jel za prací a ona s rodinou s ním. Neuměla anglicky ani slovo, tak začala chodit do těchto kurzů a teď už je intermediate, tedy pro neangličtináře, středně pokročilá. Pak další d a členové naší skupinky jsou z Turecka. Přímo z Istanbulu. je to Kübra, s tou jsem se zatím bavila asi nejvíc. Je moc sympatická. A druhý je Ferhat. Ten je hodně free. Může mu být tak kolem 25, do Anglie přijel dělat au-pair, ale z první rodiny ho hned vyšoupli, pže prej málo žehlil. Vysvětloval nám, že to ale nešlo, pže jeho maminka byla stokilová a na žehlení si musel brát dvě prkna...teď je u jiné rodiny, ale už má svůj barák tady v Anglii, takže to vypadá, že tu zůstane natrvalo. Dalším členem je Brazilec Edimilson. To je takovej pohodář, co se živí jako prodejce hamburgrů. Dneska měl třeba na hlavě celou hodinu nějakýho kulicha nebo co. A poslední členkou je Lucia z Mexika. Tak to je naše nová partička. Cejtíme se mezi nima trošku zahanbeně, pže všichni mluví už strašně dobře. O to víc musíme makat, abysme je dohnali. 

 První hodina byla tak nějak seznamovací. Půl hodiny jsme se procházeli po areálu, kde nám Yvonne ukazovala, kudy máme běžet, když bude poplach a kde se pak máme sejít a podobně. Dnes už jsme pracovali celou dobu a dostali i učebnice a pracovní sešity dle kterých pojedem, ale opravdu naplno se to rozjede až příští týden. Už se na to těším. 

 Prostě celkově se mi ve škole, a myslím, že můžu mluvit i za Míru, líbí. Super lidi, dobrá motivace a hezký prostředí. Jen by to mohlo být blíž. Je to až v městečku Hitchin, asi 20 minut autem. Jelikož každý den pořád někam jezdim (kluky hážu na kroužky, občas je vyzvednu ze školy, nakoupit mlíko, chleba, na tenis, na pinec...), je to trošku vyčerpávající. Ale jinak mne tady řízení úplně uchvátilo. Autíčko šlape jak hodinky. Jelikož je to automat, zařadím akorát D a pak už si jen brzdim nebo přidávám plyn. Sice mám volant a dokonce i páčku na blinkry na druhý straně, ale je to fakt sranda. Jen mám občas vítr z těch kruháků. Nejhoší je jeden po cestě do Hatfieldu, kam hážu kluky na piáno a flétnu. Je tříproudovej a se semaforama. Důležitý je zařadit se do správnýho pruhu, jinak je člověk v troubě. Jelikož těch kruháčů je zde asi milion, nikdy si nejsem moc jistá, jestli jsem v tomsprávnym pruhu, ale zatim jsem vždycky dojela a troubili na mě zatim jen jednou (dneska si to nebylo na mě si myslim).

 Jinak s rodinkou stále při starym. V neděli jedeme s nima na zápas rugby. Tak se na to těšim. Jsem moc zvědavá, jaký to bude. Prej, že fandové rugby jsou strašně správný, ne jako vychlastanci z fotbalu. A taky maj v týmu samý krasavce, tak uvidíme...

 Jen tento týden tady docela makáme. Míra uklízel nějakou boudu na zahrádce plnou harampádí, polovinu z toho musel vyházet, pže tam byli věci, třeba jako tapety z roku 1986 a podobně. Já zas gruntuju barák a vařim. Vaření mě ale celkem chytlo. Třeba včera jsem vařila špagety z mletýho masa a upekla jsem jim i buchtu. Pěkně se olizovali. Jen je tu trošku těžký najít ty správný ingeridence. Třeba tady Sarah vůbec nemá kmín. A když jsem jí řekla, že to chci do brambor, tak se s Lauriem začali ušklíbat, že fuj, jak to s tim můžem vařit...no, asi to tu bude trošku boj, pže nemaj ani friťák a jedí hodně zdravě, ale třeba nám to prospěje. Já jen vim, že domů přijedu jako soudek sádla, pže tu jenom jim a jim. Maj tu samý dobrůtky a pochoutky. Ten jejich toustovej chleba mi moooc chutná. Třeba s tuňákem, nebo s ančovičkama. Ráno pěkne kakao a plnou misku müsli s čerstvejma jahodama a borůvkama zalitou vanilkovou polevou, nebo křupavý toustíky s marmoškou...no jak říkám, prostě domů přijede soudek Ája 

 A to je asi vše podstatné, co se tu zatím tento týden událo.

 Mějte se hezky, ahoj                                                                                                          

                                                                                                                                                        Ája