Áji a Záji blog

 Zase po delší době zdravím všechny příznivce :)) Pro dnešek jsem se rozhodla pro článek. Ale nebojte, video určitě bude, a to brzo, pže jsme dnes byli na výletě v Cambridge a o tento zážitek Vás nemůžeme připravit. Já budu teď ale psát o tomto týdnu a hlavně o čtvrtku, kdy jsme s našimi spolužáky z jazykové školy vyrazili do Welwyn Garden City pobavit se do místní hospody Doctor's Tonic.

 Než začnu o tomto večírku, tak týden jinak probíhal jako obvykle (Míra maloval, hrabali jsme listí, já prala, žehlila, uklízeli jsme, třídili odpad, byli ve škole a hádali se...). Prostě celkem v poklidu. Teda, jeden den tu byla docela bouře (z mé strany), nevim teď přesně který den to bylo, ale ten mladší Isaac mě už pěkně naštval, tak jsem se neudržela a trošku jsem vypěnila :) On si totiž začal poslední dobou nějak dovolovat a je čím dál tím drzejší. A to jsem si na začátku myslela, že to bude horší s tim staršim, kterej by měl být podle věku v pubertě. Ale ten je, musim zaklepat, fakt v pohodě. Už takovej rozumnější. Ale za to ten mladší se začíná pěkně vybarvovat. Sice vypadá jako andílek, ale nemůžete mu to vůbec věřit. To, že občas nepozdraví, by mě ani tak nevadilo. Ale tak první věc, kterou mě fakt zaskočil byla, že když jsme se ho jednou ráno ptala, co bude dělat speciálního odpolko (já se ptám každé ráno, pže sice mají program, ale občas do toho přibyde zápas nebo něco, takže je musim vyzvednout a kdybych se jich nezeptala, tak bych nevěděla, kde jsou, když přijdou domů atd...prostě mám za ně zodpovědnost a musim vědět, kde jsou a jestli jsou v pořádku) a on na mě vyhrkl, ale to máš vědět, místo toho, aby řekl, jo, dnes vše normoš nebo tak. No, to jsme si říkala dobrý, tak nemá náladu. jenže už mě pomalu přestává bavit jeho ignorování typu, jako když za nim přijdu do playroomu a zeptám se ho, jak ten blbec, jestli něco nechce a on mi ani neodpoví. To jsem zapomněla totiž říct, že on je fakt maniak do her. Sedí u toho x-boxu celej den a furt jenom hraje Call of duty. No a ten den, kdy už jsem vypěnila, pže mě neba někomu dělat sluhu, natož malýmu dítěti, který na mě bude ještě drzý, jsme byli zrovna doma jen já a Míra a právě Isaac a měl tam nějakýho kamaráda. A já jim oboum měla uvařit jako obvykle večeři. Samozřejmě celý odpoledne nedělali nic jinýho, nežli po sobě stříleli, ale tak a't si. Ale jeho úkolem je večer prostřít stůl k večeři. Vlastně je to jeho jediná jakási povinnost ještě s kontrolou slepic, jestli snesli vejce a občas nakrmení psů, když to neudělá Jackob. Takže já vařim, a už to mělo bejt za deset minut, tak Míra šel za nim, ať jde prostřít. Tak když za pět minut nepřišel, tak Míra na něj houkl znova. Když za dalších pět minut nepřišel, a večeře už stydla na stole, tak Míra teda houkl razantnějc, tak za dalších pět minut se uráčil přijít i s tim kamarádem. Ale jako prostřel tim způsobem, že vyndal jen dva talíře, pro sebe a pro kamaráda a pro nás musel prostřít Míra. Já teda mezitim začla mejt nádobí, abych to měla a vyplnila čas, než se uráčí přijít. Dalších pět minut tam štelovali nějakou hudbu, kterou tam pustili docela nahlas. Tak to bych ještě všechno zkousla. Ale pak to přišlo. Oni jsou zvyklí, že všichni jedí pohromadě a prostě čekají na všechny, až budou u stolu a pak teprve začnou nabírat jídlo nebo jíst. No a já ještě domívala poslední hrnec, oni teda už po asi půl hodině, když jsme je poprvý volala zasedli ke stolu a samozřejmě co neudělal, ne že by teda slušně počkal,ale suše si s kámošem začal nabírat a bylo mu úplně jedno, že my tam nejsme. Kdybych nevěděla, že tohle normálně před rodičema nedělaj, jako že nečekaj jeden na druhýho, tak mi to je jedno, ale tohle mě fakt vytočilo. Tak já mu tam vyvářim, čekáme tam na něj skoro dvacet minut a on pak není schopnej počkat minutu na nás, až domyju hrnec. Takže jsem vypěnila a trochu nahlas (Míra teda říkal, že jsme docela křičela) jsem mu prostě vynadala. Tak teda se omluvil. Jeho kamaráda jsem asi pěkně vyděsila, pže pak už skoro nic neřekl a jen po mě pokukoval a strašně slušně mně pak děkoval a zdravil, když šel domů a když tam přišel za dva dny znova, tak mě obešel uctivim obloukem...Teď jak to píšu, tak mi ta situace přijde vtipná a ne tak hrozná a že jsem to asi nemusela, ale prostě když celej den člověk lítá, dělá jim sváču, pere, žehlí, pak se psama, na zahradě hrabat listí a pak u plotny vaří pro ně jak ten blbec, tak mi to prostě přišlo asi tak nějak jako divný no...ale jak to tak vypadá, tak s nim budou boje dál, pže v pátek zas zkoušel nějaký svý tríčky a tak, tak se radši vždycky snažim nejdřív napočítat do desíti a bejt nad věcí, ale řeknu vám, bejt jeho máma, tak ho seřežu...

 No, to jen tak na okraj :) Teď k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát původně. O tom večírku. Už ve úterý ve škole, se mě Lucia ptala, jestli s nima nechcem ve čtvrtek jít si někam sednout, pže jedna jiná spolužačka Pauline má ve středu narozky a tak, že by se to v ten čtvrtek oslavilo. Tak jsme souhlasili a ve čtvrtek vyrazili. Jelikož to bylo ve vedlejším městě, musela jsem přijmout roli řidiče, ale tak nakonec jsme byla ráda, pže Míra si dal dvě piva, Staropramen, každý za stovku a ještě ke všemu hrozně natočený, úplně bez pěny a já spokojeně usrkávala colu z půlitru asi jen za 45 korun. :) Prostě to tam maj přesně opačně než u nás. U nás se prostě vyplatí chlastat a tady spíš naopak ;) ale kdybych neřídila, tak bych si ho s chutí dala taky. Vlastně jsem mohla. Mají tu limit. Je to asi jako když si dáte jedno pivko. Ale já bych se bála řídit i po jednom loku, prostě bych měla takovej divnej pocit. Jinak bych řekla, že teda hospody maj totálně jiný nežli my. Nejenom, že neuměj natočit pivo, ale taky pak třeba skladba lidí mi tam přišla úplně jiná, spíš samý mlaďáci kolem 20, pití se platí hned u baru, žádná obsluha, kouřit se tam nesmí a přišlo mně, že si tam ani tak nepřijdou posedět, jako postát, nebo popobíhat, pže tam furt někdo chodí tam a zpět, stojej u baru, pobíhaj od kamaráda ke kamarádovi, od stolu ke stolu, takovej příjemnej mumraj. Ale třeba to bude jen typem hospody a ostatní můžou bejt hodně odlišný, uvidíme, až půjdem příště :) Mně se tam ale prostě strašně líbilo. Bylo tam celkem hodně lidí právě od nás ze skupiny ze školy. Ani jsme se nevešli k jednomu stolu, tak jsme byli rozdělený na dvě skupiny. Byla fakt sranda. Sezámili jsme se i s dalšíma novejma lidma a zjistili jsme, že jedna z těch au-pair Larisa z Německa, která o mě řekla, že vypadám jak pravá Němka (to teda není moc poklona :( ), bydlí v tý samý vesnici, jako my. Což je super, pže vypadala hodně sympaticky, takže můžem spolu něco podnikat ve volnym čase. Taky jsme tam právě naplánovali dnešní výlet do Cambridge. Prostě to tam bylo moc fajn a musíme to zas určitě brzy zopakovat. Míra samozřejmě jako obvykle po jednom pivu nemohl mluvit. Umíte si to představit. Bylo to docela vtipný, když je vždycky rád, když něco sesmolí v češtině a natož mluvit v angličtině. To se taky pak projevilo při zpáteční cestě a jeho skvělé navigaci, když jsme samozřejmě vyjeli po jeho shlédnutí mapy úplně na opačnou stranu.

 Když jsem mluvila o tom, že konečně máme někoho tady ve vesnici, s kym třeba můžem chodit ven, tak jsem našli ještě jednu holku. Teda spíš ona si našla nás a přes jednoho chlápka, kterýho známe z tenisovýho klubu, nám poslala svůj email a že se s náma chce sejít, tak jsme jí napsali, že by jsme rádi něco podnikli. Tak právě zítra jdeme odpolko společně do parku (teda když bude hezky, jinak asi na kafe nebo nevim), tak doufáme, že bude v pohodě a bude dalším človíčkem, který nám to tu zpestří :))

 A to je asi vše, co je tady novýho. Takže se těšte na video o Cambridge a o naší schůzce z Češkou. Mějte se moc hezky

                                                                                                                                       Ája