Cesta
Nastal den O (odjezdu). Ráno jsem si zabalila věci. Marně jsem doufala, že se mi vše vejde do jedné krosny. Nakonec jsem musela vzít ještě velkou sportovní tašku s tím, že ji hold budu muset doplatit (v autobuse zavazadlo navíc, či rozměrnější nebo přes váhu, stojí 300 korun a musí se vejít do autobusu, jinak máte smůlu...) a doufala jsem, že mi s tím v Anglii někdo pomůže a že se mi podaří nerozflákat perníkovou chaloupku, kterou jsem jim vezla jako dárek a ukázku toho, čím je naše město proslavené (nemohla jsem přeci vzít Janeckýho ;)) Potom jsme s Mírou jeli k nám na chatu na oběd, kde jsem se rozloučila s rodinkou a Lenýskem a pak už jsme frčeli na vlak a do Prahy na Florenc. Jel se mnou samozřejmě Míra, ale i Šárka, moje budoucí švagrová :) a tak cesta byla hned veselejší. Na Florenci mě čekalo poslední loučení. Potěšilo mne, že někteří spolucestující měli dokonce více zavazadel než já, hned jsem se cítila líp. Pak už jsem se slzami v očích mohla nastoupit do autobusu, zamávat a přemýšlet o tom, jaký bude následující rok.
Cesta probíhala v pohodě. Stewardka nám rozdala sluchátka, časopisy, nabídla teplý nápoj, pustili nám video (nejprve Výlet, pak Slečna drsňák 2 a poté Tři oříšky pro popelku).
Že jsme přejeli německé hranice jsem si všimla až ve chvíli, kdy jsem viděla ukazatele s německými městy. Za nedlouho se však objevil první zádrhel na naší cestě. Zrovna jsem se probudila a jaké mě čekalo překvapení, když jsme couvali na německé dálnici...lekla jsem se, že máme rozbitý autobus a já nestihnu ve 12 přesednout na spoj do Stevenage, ale za chvíli jsme pokračovali dál, tak jsem s klidem opět usla. Pravidelně jsme zastavovali na benzinových pumpách. Seznámila jsem se s několika lidmi v autobuse a cesta tak utíkala hned veseleji. Bez problémů jsme vjeli do Francie. Další komplikace přišla před vjezdem do eurotunelu na fancouzsko-anglických hranicích. Francouzi nás všechny vyhnali z autobusu, museli jsme si vzít zavazadla, která prošla kontrolou. Hledali především alkohol a cigarety. Dokonce nám autobus prošmejdil i policejní pes. Zde jsme kvůli jednomu pasažérovi z Ukrajiny, který měl svůj kufr naplněn pouze cigaretami, strávili tři hodiny. Nakonec ho Francouzi pustili s tím, že ono zavazadlo zde nechá a vezme si je na zpáteční cestě. Všichni jsme ho proklínali a já doufala, že tříhodinové zpoždění nepřekazí mé plány a stihnu autobus. Stewardka mě uklidnila, že bychom měli být v Londýně na čas. Projedeme eurotunelem, což trvá přibližně 40 minut a pak už jen dvě hodinky. Nj, jenže další půlhodinu jsme čekali na anglické straně hranice, kde nám Ukrajince zabavili a už nevrátli do autobusu. Ten člověk asi musel být hodně naivní, když cestoval s plným kufrem cigaret, bez zpáteční jízdenky a bez víza... Konečně jsme vjeli do eurotunelu. Tedy spíš na vlak, který nás eurotunelem provezl. Byl to zvláštní pocit. Větší klaustrofobik by to zde asi nerozdýchal. Připadala jsem si tam jak v pračce, když jsme se rozjeli a atobus se začal třást. Další nepříjemné překvapení nás čekalo, když jsme vyjeli z eurotunelo. Bylo nám oznámeno, že náš autobus je opravdu rozbitý a že dále pokračovat nemůžeme, protože nejde převodovka, a že si počkáme 30 minut na autobus nový. No, tak teď už jsem chytla opravdu paniku, pže mé plány byly opravdu ohroženy a už jsem pomalu chtěla burcovat rodinu, ať si pro mě přijede do Londýna, že autobus nestihnu, ale stále jsem doufala, že ano a mí skvělí spolucestující mě uklidňovali a v případě nouze mi nabízeli, že u nich můžu klidně i přespat :) Asi po 45 minutách konečně přijel nový autobus. O mnoho luxusnější, nežli ten před tím. Jaké rozčarování přišlo ve chvíli, kdy se prvnímu pasažérovi chtělo na záchod. Odmítli nám ho otevřít. Mně se naštěstí nechtělo, ale během půl hodiny asi dalším deseti spolucestujícím ano. Chodili po jednom k řidičům a stewerdkám a jak malé děti museli prosit o otevření záchodu. Řidič autobusu dokonce jednoho cestujícího malým dítětem nazval, když nebyl schopen to vydržet, a tak se rozpoutala hádka mazi několika cestujícími a novou stewardkou. Asi po půl hodině silného nátlaku toaletu přeci jenom otevřeli. Pak už jsme dojeli do Londýna. Město mě uchvátilo na první pohled. Všude čisto, krásné budovy, no prostě úžasné. Jen všude spousta cizinců, myslím tím, že většina lidí v Londýně, nejsou Angličané, a hlavně černochů :) mě dokonce bude učit černoška v jazykové škole, ale k tomu se dostanu později. Autobus nakonec přijel přesně na čas. Moje spása byl spolucestující Petr :), který mi pomohl s taškou a dovedl na nástupiště mého dalšího spoje. Autobus vyjel překvapivě o deset minut dříve, nežli bylo uvedeno v jízdním řádu. Naštěstí jsem na zastávce byla, ale kdybych se někde kochala, tak to asi nestihnu. Pak už jsme přijeli do Stevenage, kde jsem vystoupila. Sarah, která na mě měla čekat, zde ještě nebyla, a tak mi nezbývalo, nežli čekat a s napětím ji vyhlížet...
Ája
Komentáře
Přehled komentářů
Tak s tim záchodem, to je celkem mazec...:-D No, já bych už byla v mdlobách, že nestíháme...
:-/
(Ivis, 9. 9. 2008 16:43)